Historie

Menu:

• • Sokol v Moravské Loděnici
  • Sokol v Moravské Loděnici – od r. 1913

 

Sokol v Moravské Loděnici

Sympatizanti sokolství z Moravské Loděnice, Bohuňovic a Trusovic pár roků před založením své organizace chodili cvičit do sousedních Bělkovic, kde byla sokolská organizace založena už v roce 1895. Podnět k založení Sokola v Moravské Loděnici vzešel z místního spolku Občanská beseda (tyto spolky byly v dané době velmi rozšířené).

Ustavující tzv. valná hromada tělocvičné jednoty Sokol v Moravské Loděnici se konala 22. ledna 1898 v hostinci u Veselských. Měla prvních 24 činných členů a 15 přispívajících členů. V létě, 26. června 1898, se konalo první veřejné cvičení Sokolů v zahradě u Hejdušků.

Hned v následujícím roce 1899 Sokolové nacvičili a předvedli první divadelní představení v hostinci u Pichlů (později u Matonů) s názvem Václav Hrabčický z Hrabčic. A hned od svých počátků Sokolové kromě cvičení a divadla organizovali různé taneční zábavy, např. v roce 1901 jsou doloženy v zápisové knize první sokolské „šibřinky“ (ples) s tématem Moravské hody. Tradičními tanečními zábavami byly: pomlázková, rekrutská (před odchodem mladých chlapců na povinný dvouletý vojenský výcvik), kateřinská, mikulášská a silvestrovská. Výtěžky z různých sokolských akcí se postupem času (zejména ve dvacátých a třicátých letech 20. století) využívaly na splácení úvěrů u peněžních ústavů (např. u Rolnických záložen v Bohuňovicích a ve Štarnově, u České spořitelny v Olomouci).

Cílem v činnosti a cvičení Sokolů, jistým ideálem, bylo vybudovat svou tělocvičnu, čili sokolovnu. To ovšem nešlo vyřešit hned. Zpočátku Sokolové cvičili, kde se dalo – nejvíce v zahradách některých členů (nejčastěji u Veselských, Langrů, Hejdušků, Pichlů) či na pronajatých pozemcích, v zimě v hostincích.

Sokolská organizace v Moravské Loděnici byla pevně organizována podle daných pravidel fungování sokolských jednot. Byla součástí, respektive nejnižším článkem v systému hierarchické organizace. Existovala centrální sokolská obec (Česká obec sokolská), ta měla dílčí územní organizace, např. územní župy (pro naši obec Sokolská župa olomoucká – Smrčkova). Župy byly tvořeny jednotlivými místními organizacemi. Ty vysílaly svého zástupce do župního výboru.

V čele jednoty stál starosta a další členové výboru, zejména místostarosta, kterému se zpočátku existence sokolského hnutí říkalo náměstek starosty. Ve funkci starosty se v první polovině 20. století členové výboru poměrně často střídali, jak ukazují zápisy v knize výborových schůzí. Dále výbor tvořili jednatel a náčelník (měl na starost řízení a organizaci cvičení a vůbec tělovýchovy). Po založení divadelního odboru byla ustavena funkce sokolského režiséra (známými byli např. Bohumil Vaněk a Jan Staroštík aj.). Důležitá byla i funkce pokladníka. Podle zápisů o schůzích výboru je vidět, že hospodaření bylo v sokolské jednotě pečlivě vedeno. Zapisovaly se zisky a výdaje ze všech pořádaných akcí. Uváděly se ceny za mnohačetné pronájmy sokolovny na konci dvacátých let 20. století byl zřízen spořicí účet. Existoval správce sokolovny – sokolník. Členové Sokola se oslovovali bratři a sestry a zdravili se sokolským pozdravem „Nazdar!“.

 

Sokolovna v Moravské Loděnici – od roku 1913 nová etapa v životě Sokola

Všechny sokolské organizace si přály mít, jak už bylo výše uvedeno, svou budovu ke cvičení – sokolovnu. To byl mnohdy náročný úkol a jeho splnění často trvalo i řadu let. O vše se Sokolové museli postarat sami svými silami.

Před vybudováním sokolovny se ke schůzím a valným hromadám, každoročním shromážděním všeho členstva (a také k divadelnictví a v zimě i ke cvičení) scházeli nejčastěji v hostinci u Veselských, ale i např. u Pichlů (později Matonů).

Budova sokolovny byla postavena (podle projektu zpracovaného architektem Valihrachem z Olomouce) díky mimořádnému úsilí Sokolů ve velmi krátkém čase. Základní kámen byl položen na jaře, v neděli 13. dubna 1913, a hned ve druhé polovině téhož roku mohla budova sloužit ke cvičení. Už na samém konci června (29. a 30. 6.) 1913 bylo zorganizováno dvoudenní (sobotní a nedělní) slavnostní otevření sokolovny. Zprávy o budování a otevření nové tělocvičny se dostaly i do regionálního tisku. Slavnostní projev měl na nedělní dopolední schůzi dr. Smrčka, významný olomoucký sokolský funkcionář, po němž byla později pojmenována celá Olomoucká sokolská župa – Smrčkova. Odpoledne pak v zahradě bohuňovického mlynáře Vojtěcha Langra probíhalo veřejné cvičení.

Sokolům se podařilo vybudovat krásnou stavbu, která patřila k výrazným budovám v obci a okolí. Sokolovna v Moravské Loděnici byla nejstarší veřejnou budovou v obci a jednou z nejstarších sokoloven v Olomoucké – Smrčkově župě. Stala se centrem veškerého sokolského, a to velmi pestrého dění. Ve velké šíři a rychlé časové frekvenci byla pronajímána či zapůjčována jednorázově či celoročně řadě subjektů, o čemž nám dávají svědectví početné dochované nájemní smlouvy a zápisy o jednání výboru. V sokolovně získávaly prostor ke cvičení či provozování ochotnického divadla, k organizaci schůzí, přednášek a podobných akcí místní škola, obecní úřad, Národní jednota, ale i např. železničáři si pronajímali pro jednorázové akce sál sokolovny. Církev československá v sokolovně konala své bohoslužby a později i divadelní představení. Jednorázově sokolové zapůjčovali i některé vybavení sokolovny, např. židle pro akce v hostinci, nebo půjčovali basu. Sokolovna byla propůjčována i subjektům mimo obec a obce okolní. Např. na dny 3. a 4. srpna 1929 požádala o propůjčení sálu Choděrova divadelní společnost z Brna pro své zájezdní vystoupení.

Organizování různých kulturních, osvětových a zábavních akcí bylo obdivuhodně velmi frekventované. Pro představu uvádíme, jak vypadaly aktivity Sokola v jednom roce. Např. v roce 1929 Sokolové uspořádali v únoru ples, 2. března čajový večírek a dále 10. března tělocvičnou a hudební akademii na oslavu narozenin prezidenta republiky T. G. Masaryka13. Na zahájení byl zařazen proslov a promítán film o mezisletových závodech z roku 1928. Posledního března se předváděla opereta „Kde se pívo vaří…“. A hned 1. dubna se konala pomlázková zábava. Na 30. dubna byl zorganizován aprílový večírek s tancem.

Z divadelních představení byly nejvíce oblíbené právě operety, např. ve dvacátých a třicátých letech se hrály operety „Lupen pupen“ nebo „Babí léto“, ale i další. Ochotnická divadelní představení bývala často komediálního charakteru. Bylo logické, že pro zábavu bývaly nejoblíbenější jak pro herce, tak pro diváky veselohry. Uveďme ještě názvy dalších oblíbených her: „Pražáci na venkově“, „Tonča s Emou do vdavek se ženou“.

Slavná éra sokolského divadelnictví byla zejména ve třicátých letech pod vedením bratrů Staroštíkových (nejúspěšnějším režisérem byl ze tří bratrů podle pamětníků snad Jan). Od režiséra Rudolfa Staroštíka byla např. oblíbená opereta „Zvon srdce vesnice“, která měla premiéru 28. října 1934. Hrály se např. tyto další hry: „Mikuláš Dačický z Heslova“, „Lucerna“, „Tulák“,
„Princezna Pampeliška“, „Mistr ostrého meče“, „Strakonický dudák“, „Pan Johanes“, „Čekanky“ aj. V té době žila celá obec a okolní obce taktéž ochotnickým divadlem. Sokolovna byla vždy přeplněna zainteresovaným obecenstvem. Rekord představoval rok 1936, kdy Sokolové nastudovali a předvedli neuvěřitelných 14 premiérových divadelních představení. Úroveň ochotnického divadelnictví pozvedl v pozici režiséra také učitel B. Vaněk, Sokolům s divadelnictvím hodně pomáhali i učitelé Dosoudil a Chromec.

Nejen v době první Československé republiky, ale i v prvních letech po druhé světové válce byl dramatický odbor Sokola stále velmi aktivní. Sokolové s nadšením a radostí dál nacvičovali a předváděli na jevišti v sokolovně pestrou škálu divadelních her s velkým diváckým ohlasem. Divadlo se se zájmem části Sokolů hrálo ještě celá padesátá léta 20. století, ovšem té „zlaté“ předválečné éry už zdaleka nedosahovalo.